Happy life? A jdou skloubit ambice a klid?

…a hele, sotva jsem začal psát a sdílnou jsem něco na Instagram, tak na mě přišla chřipka, více věcí v jobu, start fotbalový sezony 😂 (se smajlíkem, je to B. třída), za 2 měsíce mám jít nahrávat bicí do studia, komplikace s řešením nového bydlení, nákupy a předělávání bytu na narození malýho (všechen respekt mojí polovičce, já bych to řešil tak 3 dny po porodu)… etc. A najednou jsem zase chvíli nepsal, a přitom jsem se do toho ty první dny tak nadchnul. Protože má člověk zase ten POCIT, že nestíhá, že je toho na něj moc, že nemá klid. A pak je kyselej, není na nic moc nálada, a najednou tělo dá najevo "Hej kámo, dost." A jsme zase na začátku tohohle odstavce. Je to takovej začarovanej kruh. A člověk má pocit, že něco "není dobře". A určitě, když to po sobě čtu, mám z toho takovej ten negativní dojem. Přitom jako??? Hraju fotbal, jsem zdravej, budeme nahrávat s kapelou, narodí se mi syn, budeme mít hezký bydlení, teď máme kde bydlet. V práci je toho víc, to znamená, že se daří… Tak co je jako. Mám chuť si tady před těma všema lidma v Coffee Parku dát facku. Ale to by pak na mě ještě koukali víc divně, než na ty moje bílý Adidas ponožky v botách k obleku.

Tyhle myšlenkový pochody mívám často. Osobně v tom vidím takový hledání klidu a pohody v životě a ambiciózního Dana, nebo spíš možná dobrodružnýho, kterej by chtěl vyzkoušet a stihnout úplně všechno. Je to rozdvojená osobnost? O tom je teda to být blíženec? Nebo sangvinik? Nebo je to porucha?:D No. Jdu dál psát, uvidím sám, kam se tím dostanu. V životě nemám moc rád extrémy (o tom zase jindy), tak se na první dobrou jeví, že to bude hodně o hledání balancu. O tom se taky často dočtu a doposlouchám. Nesmíš mít v životě moc klidu, protože pak nic nedokážeš, a nesmíš makat moc, jinak vyhoříš. Work-life balance bráško. Naprosto, a naprosto jasně nesouhlasím. Nebo teda, ono záleží samozřejmě, jak si to každej vyloží, a co za tím vidí. Často vidím totiž takový to "Víš co, já si to chci užívat.", "Víš co, já to s tou prací nechci přehánět, mám taky osobní život." "Víš co, jsem mladej, takže teď nemůžu…"… a opaky… "Na osobní život seru, musím makat, dokud jsem mladej." "Do 40 rubat, pak si užívat.".

Není prostě zajímavější žít život?:D Proto mám nad kolenem "stop living halfway" (Invent Animate - konec songu Soul Sleep mě vždycky dovedl k slzám:D). No a teď na stůl s těma klišé: "Žít život naplno, žijeme jen jednou, *doplň další, co tě napadá." Za mě je nejvíc zajímavý si dát do života slova jako "dobrodružství, zvědavost, zábava, záhada, hra, přítomnost…" Jsou to fakt klišé, ale donutí vás nad věcmi přemýšlet jinak. A jak to teda souvisí s tou ambicí vs klidem? Jedna moje strana by chtěla společenský uznání, lajky, dovolený všeho druhu, věci na úrovni, měsíční rentu, abych nemusel řešit peníze, luxusní jídlo, party lajf, VIP na každej fotbal, nejnovější iPhone, novou 3 performance Teslu (a ne jenom rok 2022), miliony v investicích. Obrovskej dům pro rodinu, poslat rodiče na 4 dovolený ročně a splatit jim hypotéku. Žít na Bali a chodit na vejce Benedikt… Dost nechám už toho, protože moje druhá rovina chce bydlet na Hracholuskách na naší chatě klidně celej rok. Pěstovat tam kytky, a avokádo z Kostariky, který bych si musel vždycky mezi říjnem a březnem dát dovnitř a svítit na to tou UV lampou, co mám doma. Zajít na ryby, ušpinit se v bahně a rubat rukama. Číst knihy, nekoukat na internet, a ještě se nejlépe s nikým nebavit, aby mi na žádným zbytečným virtuálním ani osobním uznáním nezáleželo. A teď raď žejo. Hledání balancu v těchto věcech podle mě způsobuje to, že nemáš ani jedno. Nemůžeš si dovolit vypnout na chatě, protože závazky and shit. A nemůžeš si nikdy dovolit nic víc, protože nechceš extra víc pracovat (třeba rok v kuse! Cože?), když chceš ten balanc ne právě. Tak tam za mě ta odpověď prostě být nemůže. Je to jako kdybys chtěl stát na obou nohách zároveň a u toho dělat pohyb dopředu. Potřebuješ eskalátor nebo aby to tebe někdo strčil. Pohyb po dvou nohách vyžaduje v jednu chvíli stání na jedné, odrazit se, zapojit svaly, a stoupnout na druhou. Vydržíš chvíli skákat po jedné noze, ale pak si rád odpočineš a o to příjemnější je chvíli stát na druhý. A pozor! Jde i tak jako poskakovat, nebo chodit jako v Duně. Můžeš hodně pracovat, ale být u toho na chatě nebo na Bali. Můžeš mít skvělej life, sportovat, klid, ale zároveň být úspěšnej a mít majetek. Takže jsme opět zpět u mindsetu? Pozitivnímu přístupu k životu?

Jo. jsme zpátky na začátku. Při chození člověk taky balancuje. Takže furt to svým způsobem balanc je. Ale jinak, než je vnímanej. Chtít v životě hodně neznamená hodně majetku, a být v skromný neznamená nebýt ambiciózní. Naopak zjišťuju, že hledání toho správného BALANCU VE SPRÁVNÉM (mým) SLOVA SMYSLU je asi ta nejambicióznější věc. Je to totiž neustálý hledání, vyvažování, přemýšlení, koukání do budoucna, užívání si přítomnosti, a budování. Chození do fitka, čtení, koukání na videa, ať ta chůze z Duny je perfektní. Jde to poznat? Tam se dostáváme k vnitřní spokojenosti. Ta nepřichází jako cíl = chci být vnitřně spokojený, jdu za tím. Ta je rozhodnutí. Že life je hra, volba, zábava, dobrodružství… to vede k vnitřní spokojenosti a chuti, a z takového místa se začnou dít věci. A ano, je to těžší, když výchozí situace není super. Nejsou peníze, není vztah, nedejbože je někdo nemocnej, šéf je ale fakt debil, vláda je úplně debilní, války za rohem… No znáš to, minulost neohneš ani nezměníš. Takže žití v přítomnosti je to, co teď máme. A z každé té situace jdou dělat velké i drobné pozitivní věci, změny, lepší přístup, lepší svět.

Abych neulítnul už úplně. Utnu tady tu filosofii, a zkusím jít dál psát o tom, co jde pro happy life udělat... Jednou věcí už to začalo, a to je nebrat se tak vážně přece!:-)