Proč se lidi (Češi?) berou tak vážně?

Je sranda se občas (já to dělám podle mě zbytečně často:D) zamyslet sám nad sebou. V popiscích svých profilů na IG a FB používám hlášku "Neberte se tak vážně!" Je to pro mě taková výzva do placu? Rýpnutí? Postěžování si? Já vlastně ani nevím, ale když sám sobě říkám, ať se neberu tak vážně, hýbe to se mnou. A fakt mi vždycky zvedne obočí, když vidím, že se někdo vážně bere. Takže jsem se chtěl zamyslet sám nad sebou, proč je mi to tak blízký, a co to pro mě znamená. A uvidíme, co z toho bude. Jde to nějak definovat? Jdu to zkusit vymyslet. Nebo to nějak popíšu v bodech:

• Kdo se bere vážně, nemá téměř žádnej smysl pro humor, protože ten začíná u toho umět si dělat srandu sám ze sebe.
• Kdo se bere moc vážně, chybí mu nadhled.
• Kdo se bere moc vážně, ten si myslí, že je důležitější než ostatní.
• Kdo se bere moc vážně, ten si myslí, že se svět točí kolem něj.
• Kdo se bere moc vážně, závidí ostatním.
• Kdo se bere moc vážně, ten se bojí udělat jakoukoliv chybu. Natož aby ho u toho někdo viděl!
• Kdo se bere moc vážně, řeší hodně, co si o něm myslí ostatní.
• Kdo se bere moc vážně, ten často uráží ostatní ("dělá si z nich tu srandu právě"), protože mu to upevňuje pozici. (Tohle vymyslela manželka! 😂)

…zatím stačí.

A já jdu hledat původ, proč mi to tak vadí. Neberu se vlastně taky vážně, když to tak řeším, píšu o tom, a ještě mám tendenci to sdílet? No asi jo tyjo, takže si TÍMTO ZE SEBE DĚLÁM SRANDU, hahaha Dane. Jiné téma jsou témata (Ježiši, to jsou zase obraty) = jsou věci ve světě, které je nutné brát vážně. Možná je nedostupné bydlení pro mladé lidi, za rohem máme válku, máme nezodpovědný státní rozpočet… Ale znova, to jsou témata, ne braní vážně sebe sama. O to je to možná těžší, a zajímavější prostor, nebrat tak moc vážně sebe ve vážných tématech. Celá ta věc o určité míře nadhledu nad věcmi. Půjdu úplně ze široka. V našem Vesmíru existuje něco, do čeho se vejde naše Slunce 3.000.000.000x, a ty tady řešíš, co si o tobě bude myslet někdo, když dáš nějaký příspěvek na Instagram. Chápem ten kontext? 😂 Jsme jenom něco jako trus, co na počátku vyplavilo moře. Prostě nějaká věc se třeba před 4.540.000.000 lety rozhodla vzniknout, a já teď kvůli tomu musím platit daně a možná čekat na rokycanským stavebním úřadě třeba rok na stavební povolení. Já to miluju! Čím širší kontext, tím se denní problémy stávají menšími a menšími. Proto mám vedle postele display poster planety Mars. Aby, až zase budu mít tendenci řešit nějaký "kraviny", nebo se stresovat z věcí, které jsou ve větším kontextu naprosto zbytečný maličkosti. To člověku dává prostor koukat se na spoustu situací v životě bez větších emocí, a tím racionálně a s klidem. Nadhledem. Čím více se pak člověk do této formy přemýšlení nad věcmi dostává, tím víc se pozastavuje nad tím, čím jsou schopni lidi se trápit. Třeba si někdo říkáte, to se ti to Dane říká, když neřešíš existenční problémy, jsi zajištěn, máš vlastni bydlení, máš kamarády, máš rodinu (…možná s narozením malýho začnu brát nějaký věci víc vážně? Asi jo, ale nechci. Nechci aby je tak bral ani on, budeme na tom makat, a kdyžtak nám to řekněte:D). A JÁ SE PTÁM… nefunguje to právě i obráceně? Že ten nadhled dá člověku prostor neřešit kraviny, netrápit se věcmi, se kterými aktuálně stejně nemohu nic udělat, klid na duši, a tím i větší prostor na to tvořit, podnikat, žít šťastnější život, netrápit se závistí? Podle mě jo právě. Takže… není to škoda?

"Neberte se tak vážně" je vlastně takové moje obecné doporučení, které nám způsobí Lepší svět.

Kus mě chce ještě vysvětlit, že je to často zaměňované a předsudkované do typologie osobnosti. Prostě flegmatici neberou věci tak vážně. Cholerici furt všechno řeší etc. Tyjo. Znovu, to je více o přístupu k věcem než sami k sobě. Určitě mi flegmatická povaha pomáhá se nad věcmi povznést, a cholerici v tom budou mít třeba více emocí na povrchu. Ale to už jsme v hluboké filosofii. Podstata je furt stejná. Prostě znovu = rozdělujme, jestli bereme vážně témata nebo sebe.

Proč to tedy tak řeším? Je mi to na jednu stranu vlastně líto. Například spoustu nadhledu nad sebou jsem objevil při cestování. Když si ježděním na scooteru z Labuan Bajo po ostrově jezdíte mezi místňákama, kteří vám vypráví, jak oni se do Evropy v životě nemůžou podívat, protože peníze, ale jsou pyšní a mají radost, jaký život žijí, užívají si každý den, a ještě je s nimi sranda, nutí to se zamýšlet nad tím, jestli fakt ty problémy, co řešíme, jsou opravdové problémy. Ještě jedna rovina s nadhledem je tam totiž vděčnost. Jestli kámo žiješ ve světě, kdy klikem máš do půl h v ruce jakýkoliv jídlo, teplou vodu, kam si lehnout, a třeba někoho, komu můžeš zavolat, a říct mu, že se máš nebo nemáš dobře, a zeptat se ho, jak se DOPRAVDY má on, a zajímat se o to… Co chceš víc? Wtf? Všechno další je nad to, do plusu, radost, zábava, bonus. A je potřeba si to užívat, bavit se tím. Ježiši, to jsem chytrej, to je peklo.:D Ale nepíšu to jen tak náhodou. Mám za sebou období temna. Kdy jsem věci bral jako samozřejmost, záviděl, trápil se, uzavíral se, nezajímal se. Vím, jak jednoduchý je takhle někam zapadnout. A jak tíha světa může člověku ničit nejhezčí léta života (všechna léta života jsou nejhezčí btw). A doba ve který žijeme, je top, ale říkám, je celkem jednoduchý do tý depky spadnout. Algoritmy, srovnávání se, koukání na to, jak se ostatní (na oko) mají lépe než já, socky a jejich dopad na duševní zdraví, negativní zprávy, tlak na kariéru, tlak na dostudování, tlak na to mít rodinu, tlak, že už si někdy nebudu moct dovolit vlastní bydlení, tlak na vydělávání peněz, tlak na "dělej co tě baví", tlak na starání se o své tělo, tlak rodiny, tlak zodpovědnosti za rodinu, III. světová na spadnutí (dle internetů), tlak na dokonalej vztah. Tlak, aby neujel vlak (nejlepší rým tohohle článku, lol, z toho tlaku člověku logicky ten tlak lítá, neměl jsem bejt rapper?). Tak jsem tam na pár let spadnul a covid období mě dojebalo úplně. Troufám si teda psát jako člověk, který si něčím prošel (beztak furt prochází, jinak bych třeba neměl tendenci psát kraviny na internet) (kolikrát budu psát ty závorky omg). Pokud tam jsi teď, držím palce, a klidně mi zavolej. Tak že by ty tlaky působili, že se pak lidi berou tak vážně? Já ten původ vlastně nevím. A proto mi nezbývá než zkoušet dál pátrat, mluvit a psát o tom, a zkoušet šířit doporučení, že to jde i jinak. Specificky tady v Česku, kde máme fajn podnebí, protože máme reálně všechny, a kde těch problémů je spoustu, ale ne tak velkých. Nechci to generalizovat, ale opravdu je něco na tom, že po příletu ze zahraničí člověk vidí víc nasraných obličejů. Přitom Češi mají skvěle smysl pro humor, takže to tak špatný není.

A tak si hraju s tou myšlenkou, všímám si toho, povídám o tom na přednáškách a dělám si ze všeho a každýho srandu (a hlavně sám ze sebe!), abych nás a sebe naučil, že vděčnost a nadhled jsou zajímavý místa, ze kterých se jde mít lépe. Tak se mějme lépe, a NEBERME SE TAK VÁŽNĚ! 🫶🏻